Arcidiecézní charita Olomouc


portál Charit
v Arcidiecézi olomoucké

Její osudy po smrti podivuhodně pokračují v linii jejího dlouhého života. Anežka vždy znovu ustupuje z vnějšího dění a vstupuje do samého centra. Tak se stane, že její zázraky vyhlášený hrob zmizí a ostatky odnese snad voda Vltavy. V době baroka už vzniká proroctví, že „v Čechách nastane mír a pokoj i blahobyt, až dojde ke kanonizaci Anežky“. Teprve v poslední době při pokračující rekonstrukci kláštera našeho národního obrození byl objeven významný hrob, který však nebyl jednoznačně identifikován jako hrob Anežčin, i když se jím zdál být.

Stejně jako za života zápas o řeholi je do ztracena vedena snaha o její kanonizaci (svatořečení). Prvý pokus, který učiní Eliška Přemyslovna, skončí nezdarem, snaha Karla IV. zůstane zastíněna jinými zájmy a Václav IV. věc již neprosadí. Barokní doba vrátí se k prázdnému a zpustlému klášteru a vytvoří připomenuté proroctví. Nová doba přes velikou snahu nedocílí víc než beatifikaci (blahořečení). Vždy něco formálního překáží.

Je pro Anežku příznačné, že ji nelze dobře zařadit. V její čiré duchovní svobodě je také obtížné ji pochopit. Anežka je problémem a tajemstvím. Anežka je svá. Proto jsou o ní psány romány, její legenda je rozšířena v mnoha opisech a je čtena po celé Evropě, proto je tolik protichůdných mínění historiků. Anežka je nepochopena, protože veškeré úsilí směřuje k tomu, popsat ji v termínech tohoto světa, v termínech politiky ať světské, nebo církevní, v pojmech formulovatelných našimi morálními schématy. Ale Anežka nepatří do tohoto světa.

Anežka přestoupila ostrou hranici mezi tímto světem a královstvím Božím. Anežka je blahoslavená ve smyslu evangelních blahoslavenství, nikoli ve smyslu dekretálního rozhodnutí kuriální komise. A proto ji mohou vidět jen blahoslavení, kteří vidí, co je ve světle nepřístupném, v němž bytuje Duch. Proto také ji zahlédají chudí a nemocní.

Anežčina úcta se objevuje vždy v době nezvladatelného ohrožení a drtící bídy, např. při choleře v baroku a v létech německé okupace, jmenovitě v údobí 1940–42. Z hlubokého ponížení vychází také poslední impuls k Anežčinu svatořečení. Podstatnou přípravnou práci pro nové jednání vykonal pražský arcibiskup Josef Beran v době své internace a stalinské éry v  padesátých létech. Je to pak zřejmě naše doba, která bude svým nahlédnutím a zkušeností hodna, aby Anežka Česká byla slavně prohlášena svatou.

"Blahoslavená Anežka Česká, přestože žila v době nám tak vzdálené, zůstala i dnes zářným vzorem křesťanské víry a hrdinné lásky.“ - papež Jan Pavel II. při kanonizační ceremonii

Nádech svobody na svatopetrském náměstí v neděli 12. listopadu 1989 během kanonizační mše měl naštěstí své pokračování o pět dní později v událostech na Národní třídě, jež odstartovaly pád čtyřiceti let vlády jedné strany. Není tedy nadnesené tvrzení, že Anežčino svatořečení otevřelo dveře ke svobodě.

Při zpětném pohledu na význam svatoanežské tradice je třeba říci, že nejde o kapitolu, na niž usedá prach a na niž budeme vzpomínat jako na zajímavou historickou záležitost. Zkušenost, jež církev udělala v minulosti, může být vždy aktualizována pro současnost. Anežčin příklad nás může inspirovat ke kladení obecnějších otázek týkajících se i dnešní doby.

Debata nad aktuálními dimenzemi našich národních, státních i duchovních tradic se může stát jednou z možností, jak sbližovat různé názory ve veřejném prostoru. Z historických pramenů a legend týkajících se naší světice víme, že jedním z charakteristických znaků jejího jednání byl kromě jiného i pocit odpovědnosti za společnost a stát. Právě tento aspekt Anežčina života je dobré si připomenout právě teď, když se začíná více diskutovat o tristním stavu našeho politického a společenského života. Po vzoru svaté Anežky by však nemělo zůstat jen u pěkných slov, ale mělo by se přejít k činům a hledání účinných cest k nápravě.

(Katolický týdeník 2011/22)