Poděkování sv. Anežce - 1989/2014
Milí charitní spolupracovníci, úvodníky o sv. Anežce, otiskované během letošního roku, jsou inspirovány výše uvedeným výročím. Autor těchto řádek, prof. Petr Piťha asi před rokem, na Radě Charity ČR, připomenul význam sv. Anežky, hodnotu jejího života, důležitost její inspirace pro nás. Pokračujme tedy v jejím poznávání.
Zadívejme se znovu pozorně do portrétu, který nám dává gotický legendista. Kam jsou položeny důrazy, kam je soustředěno světlo? Co znamenají užité symboly? Vyprávění legendy vrcholí líčením obláčky. Touto slavností se stalo to nejzávažnější v životě Anežky. Jí překročila hranice světů. Legendista barvitě popisuje, jak Anežka, oblečena do svatebního roucha a provázena celým dvorem a četným zástupem velmožů, přišla pěšky z Hradu přes most do kláštera a zde v přítomnosti biskupů i světských svědků odložila šat královský a oblékla prosté a tvrdé řeholní roucho. Vystihuje bolestné zděšení, které se zmocní přítomných, když jsou jí ustřiženy nádherné a bohaté vlasy. Krok za krokem líčí nám ten obřad přerodu princezny nevěsty v pannu sestru chudých. V ambivalentním výrazu tváří, které legendista tak mistrně podal, můžeme přečíst celou hloubku události. Nešlo totiž o náznak, nešlo o změnu šatu či sídla. Šlo o překročení mezí, které nelze překročit zpět. Šlo o velmi živě cítěnou skutečnost.
Středověk nezastíral, ani nebyl s to zastírat, bolestné rysy života, neschovával umírání a nemoci do ústavů k tomu účelu zbudovaných, nezastíral zločiny a mravní zkaženost neschovával v jiných typech ústavů. Špitály a vězení byly jiné. Ruku v ruce s přímou zkušeností nemoci, bolesti, zločinu a smrti šlo ovšem o to, že středověk neznal ještě ono děsné pohrdání člověkem, který se stane nesmyslným a bezcenným případem, nebo dokonce číslem. Středověký účastník obláčky se zachvíval, protože živě viděl, kam se to Anežka odvažuje, a zároveň s údivem nahlížel, jaký obraz se to rýsuje v temnotách, do nichž nese světlo vše překonávající Boží lásky. Hle, nevěsta, již si přáli králové i císař, jde, aby získala slávu čistoty. Její šat je veřejně sňat, její ramena jsou na okamžik obnažena právě tak jako ramena nevěstek, jež budou veřejně zbičovány. Její vlasy jsou podvázány a ustřiženy tak, jako když mistr kat připravuje hrdlo odsouzencovo. Roucho ne nepodobné rubáši postaví ji mezi ty, v jejichž život věříme, ale nic o něm nevíme. Zároveň však znovu vidí přítomní panensky čistou tvář mladé nevěsty Kristovy a z močálů běd vystupuje před nimi lidské tělo v odlesku neporušitelnosti vzkříšeného Krista. Zázrak spásy na cestě následování.
Taková je iniciála řeholního příběhu, kterým Anežka procházela 46 let. Z epizod legendy vysvítá, že symbolu obláčky zůstala do písmene věrna. Její kajícnost je opravdu solidarizací s hříšnými, její služba nemocným je vskutku sestersky soucitná. Její posty nebyly jako posty moderního Evropana, který sotva ví, co je nedostatek. Anežka lámala polovici a více než polovici svého chleba téměř vždy z jediného, a tedy posledního krajíce. Z této konkrétnosti, která trvá léta a desetiletí, vyrůstá její mystická modlitba, která - jak vypráví legenda, vynáší i její tělo do neznámých jasných výšin. V této konkrétní a vše zahrnující jednoduchosti otevírá se jí zrak, aby viděla skryté v lidech a v dějinách, což působí na její současníky i na čtenáře legendy jako zázračný dar vhledu.
Legenda vypráví o jejích splněných předpovědích a o znalosti skrytých lidských přání a uzavírá její mysl: byla jistě naplněna věčným Duchem, pro Něhož není žádné minulosti, žádné budoucnosti, pro Něhož je vše zjevné a otevřené, proto znala nejen tajemství a hnutí srdcí, ale i s největší jistotou vyprávěla věci budoucí jako přítomné, ale i minulé.
Anežčina cesta přímočaře stoupá a Anežka se i v legendě jaksi ztrácí do světla. V legendě se častěji objevuje obraz, kdy Anežka tak hluboce vstoupí do modlitby, že se sestrám tělesně ztrácí. Tak např. když sestra Benigna, Anežčina sekretářka, vstoupila za ní do soukromé oratoře, aby ji odvolala k jakémusi poslu, „uviděla ji obklopenou podivuhodnou jasností, jakoby pohrávajícím si s ní obláčkem, pro nějž vůbec nemohla spatřit její tvář…“. Nesmírně zaražena viděním, potichu z oratoře vystoupila, aby oznámila poslu, že nemůže rušit Anežku pohrouženou v modlitbu.
V jejím vysokém věku ji vidíme jako téměř beztělesnou stařenku pronikavého zraku, útěšné i pokořující moudrosti. Přitom zde stále je, plně a tělesně přítomná. Stále si odříká chléb a za pokrm jí v postu slouží několik cibulek, jindy syrová zelenina. Stále je slyšet její hlas v soukromé oratoři, kde s někým rozmlouvá. Stále ještě občas zaklopýtne o překážky své přirozené povahy a padá na kolena před sestrami v omluvě za to, že zvýšila hlas, když jim vytýkala, co vpravdě nedobrého na nich viděla. Při všem stáří neujde nám ani její dětsky radostný úsměv, když v době hladu, kdy povzbuzuje za prázdným stolem sestry k trpělivé odevzdanosti, jako zázrakem jsou do kláštera doneseny mřenky, které tak ráda mlsala jako malé děvčátko.
Z knihy „Čechy a jejich svatí“ (autor: Petr Piťha) pro Vás vybral a s pozdravem předává
P. Bohumír Vitásek, prezident ACHO
