Odkaz sv. Anežky České a mé přání
Má symbolickou duchovní platnost, že kanonizace Anežky přichází 12. 11. 1989, tedy krátce poté, co František kardinál Tomášek, arcibiskup pražský a primas český a s ním všichni ordináři Čech a Moravy vyhlásili v České církevní provincii velkorysý desetiletý program duchovní obrody národa, který je přípravou k oslavám milénia sv. Vojtěcha.
Prvý rok tohoto desetiletí, který proběhl v roce 1988, byl postaven pod ochranu blahoslavené Anežky a byl věnován otázkám úcty k lidskému životu, službě nemocným, starým a opuštěným. Byl to rok, kdy se církev v Čechách a na Moravě modlila za lékaře a zdravotníky, v meditacích a vědeckých seminářích se zabývala mravními otázkami moderního zdravotnictví. Především to však byl rok praxe dobrého skutku.
Kanonizace, o níž se staletí usilovalo, přichází jako prvý velký plod tohoto desetiletí obrody. Anežka vystupuje opět z ticha své duchovní skrytosti, aby povzbudila svůj národ a vedla ho v díle lásky. Předstupuje zároveň opět z ticha před celý svět. Poukazuje ke své nevelké zemi v srdci Evropy, kde bylo započato ušlechtilé dílo hledání nového životního stylu a výchovy nové křesťanské generace, která má vstoupit do dalšího tisíciletí dějin a učinit je dobou civilizace lásky.
Datum Anežčiny kanonizace je ovšem příznačné nejenom pro to, co jí předcházelo, ale také proto, co jí bezprostředně následovalo. Snad nikdy v českých dějinách nedošlo tak plně na slova starých proroctví, jako v listopadu 1989 došlo na slova barokních vizí. Svržení totalitního režimu bez použití násilí, jeho bezmocný rozpad pod společným dechem zpívajícího národa patří k zázrakům, ale také k triumfům české duchovnosti.
Je jistě otázkou, zda České země pochopí podstatný moment listopadové revoluce, něžné a pevné, kterým je síla jednoty. V ty dny totiž spojily se síly národní a síly náboženské v celku národa i v jednotlivcích. To, co bylo po staletí často uměle uváděno ve spor, zájem národní a zájem duchovní, spojilo se v nepřekonatelnou sílu.
Svatá Přemyslovna je symbolem tohoto sepětí. Bylo by neblahým pro budoucnost Čech, kdyby se znovu ozvaly partikulární zájmy, kdyby se znovu oživily nesváry a hořkost, kdyby církev nehleděla na obecné dobro celého národa anebo část národa nevražila na církev. Potřeba sebeidentifikace po dlouhém údobí uniformity bude svádět k takovému oddělování. Pohled na Anežku měl by nás však ochránit, neboť je to postava církve patřící celému národu a je to osobnost všemi přijímaná.
Bylo by velikým neštěstím, kdyby její toužebně očekávaná kanonizace nebyla dobře pochopena. Není to totiž jen vyvrcholení dlouhých snah a už vůbec ne jen jakási odplata sedmi století modliteb. Není to závěrečný obrat Anežčina příběhu, který se končí slavnostním uvedením do nebeského dvorstva. Tato staletí odložená kanonizace je počátkem a poukazem k budoucnosti. Přichází v době, kdy se před námi otevírají nové cesty.
Svatá Anežka Přemyslovna přichází, aby nám ukázala tu, kterou je třeba se vydat: cestu zájmu o druhé, pomoci potřebným, služby a práce, cestu obětavosti a nesobectví, cestu modlitby, na které se ozřejmují pravé hodnoty lidského života. Anežka je zakladatelka a budovatelka a je to světice neobvyklé skromnosti. To je třeba mít na paměti, když začneme tvořit její oslavu. Je sotva myslitelné, že by Anežka, která nesáhla za svého života po císařské koruně, chtěla být oslavována okázalými slavnostmi.
Z knihy „Čechy a jejich svatí“ (autor: Petr Piťha) vybral P. Bohumír Vitásek, prezident ACHO, který navíc připojuje toto přání:
Přeji vám všem, milí charitní spolupracovníci, radostné prožití Vánoc a do nového roku hodně vzájemného porozumění a tvořivé a zodpovědné spolupráce na „cestě zájmu o druhé, pomoci potřebným, služby a práce, na cestě obětavosti a nesobectví, na cestě modlitby“. Pojďme, udělejme spolu něco krásného pro Boha, zve nás Matka Tereza.
