Arcidiecézní charita Olomouc


portál Charit
v Arcidiecézi olomoucké

Řekli jsme již, že nám přes mnohá zpracování pravá tvář Anežky uniká a přes velikou úctu projevenou v mnoha knihách není její místo v dějinách české kultury rozpoznáno. Národ na rozdíl od jednotlivých badatelů se ani v postavě této světice nemýlí. Spíše však ji tuší, než by opravdu věděl.

Položíme-li otázku, kdo je Anežka, dostane se nám odpovědi, že Anežka Přemyslovna je zakladatelkou špitálu Na Františku a opakuje se básnické epiteton konstant „dcera královská“. Důležité je především to, že domácí lidé o ní mluví jako Přemyslovně. Ostatní svět ji zná jako Anežku Českou. Národ ji pevně zasazuje do linie jediné své domácí dynastie a vystihuje tak duchovní tradici své svébytnosti.

Anežka je ratolestí z kmene Přemyslova a národ v ní rozpoznává rysy Ludmiliny a Václavovy. S Ludmilou ji sbližuje vysoký věk a lidumilnost, s Václavem zájem o mír v zemi a demokratické chápání autority. Tak jako stojí Václav na počátku knížecích dějin, stojí na prahu doby královské Anežka. Svedl-li Václav prohranou a přitom vítěznou bitvu o pojetí Čech knížecích, je v jeho duchu Anežka zakladatelkou Čech královských.

V tom, že je Anežka označována za zakladatelku špitálu, slyšíme dobře, že do povědomí vstoupila svým praktickým zásahem do sociální sféry. V počáteční době, kdy špitál nebyl oddělen od kláštera, klauzura nebyla naprosto striktní a sestry sloužily nemocným. Tak také Anežku popisuje legenda. Vžitá představa Anežky jako ošetřovatelky je tedy podložena skutečností a není jen odvozena od Anežčiny organizátorské a zakladatelské činnosti, i když v pozdější době Anežka nemocným přímo u lůžka sloužit nemohla.

Anežka je nositelkou prakticky konkrétního křesťanství. Je představitelkou toho pochopení královské moci a bohatství, které je pouze správcovstvím a zvláštním tvarem služby. Je osudnou chybou, že na její velkorysé snahy nebylo navázáno a že následná doba nepochopila její výzvu.

Anežka se pokusila řešit problém městské chudiny, který zanedbán v době posledních Přemyslovců a především v zlaté době rozkvětu za Karla IV. přerostl nutně do husitské revolty, která rozbořila slávu gotických Čech. Je prorocké a příznačné, že legenda psaná hluboko v době předhusitské začíná tím, že

„Pán Ježíš Kristus… v přibližujícím se konci světa se rozpomněv na své hojné slitování ráčil shlédnouti na syny lidské sedící v temnotách a stínu smrti. Aby pak v nadcházejícím věku ukázal přehojné bohatství své milosti, dal v množství lidského rodu jakoby ze tmy zazářiti světlu obdivuhodné svatosti, neboť povýšil Anežku za jejího života nad syny lidskými jako večernici z večera, aby její přeslavné chování zazářilo jako blesk pohanskému lidu, který tápal v temnotách, aby se obrátil na cestu pokoje.“

K úplnosti obrazu sociálního přehmatu Čech doby Karlovy patří, že postava Anežka tehdy nedošla svatořečení.

Nejlépe však vystihuje osobnost Anežky bezmyšlenkovitě opakované označení „dcera královská“. Královská je totiž především velkorysost klášterního a špitálního založení. Nejde jen o to, že se proti Hradčanům vztyčila nová dominanta Prahy, jde také o to, že v kratičké době ještě za jejího života založili křižovníci v sedmi a možná devíti dalších městech filiální špitály. V tehdejším českém království reprezentuje to úctyhodnou síť sociální péče, na niž navazují i další díla, např. špitál Zdislavin. Důležitější je však to, že česká princezna Anežka zaujala pevné místo v evropských duchovních proudech. Ona je prvořadým reprezentantem nově vystoupivšího kulturního centra, rovnocenným partnerem sv. Kláry a papežského dvora. Právem ji národ chápe jako vladařku své země, neboť přispěla velikou hřivnou k dobudování pozice Čech, které její otec politicky a vojensky pozvedl mezi království.

Avšak vůbec nejdůležitější je, že Anežka ústupem do klášteru zůstala všemi svými silami zachována svému národu. Nikde v cizině, byť ozdobena císařskou korunou, nemohla by pro svou zemi vykonat tolik, jako v ní samé. Neboť zde vytvořila nově vzniklému pozemskému království jeho duchovní protiváhu. V jejím klášteře a v jejích špitálech je v Čechách prohlášeno království Boží jejím uznáním jediné svrchovanosti Kristovy, a to i proti pozemským snahám církve, je chráněna pravá svoboda této země, dědictví Václavovo.

Právě ona podržela v ruce přemyslovské vladařství při tragédii braniborské a podržela je navždy. Pohlédneme-li do pozdějších dějin Čech, lehce poznáme, že kdykoli se naši předkové provinili proti sociální spravedlnosti, byli ztrestáni ztrátou samostatnosti, a že k rozkvětu se zvedli jen tam, kde přiznali svou bídu.

Z tohoto poznání můžeme nakonec pochopit i pravdu barokního proroctví. Kde leží hrob Anežky Přemyslovny? Kde jinde než v nepochopení, jímž jsme zasuli její životní dílo. Tehdy bude v Čechách dobře, až v sobě samých nalezneme základní kameny Božího království. Až život skleneme na vznosných a pevných sloupech laskavého zájmu o druhé, sociální spravedlnosti a touhy po míru. Až pochopíme svou zodpovědnost za štěstí druhých a celé země, až v uznání autority Boží nalezneme své sebevědomí a pravou autoritu, až se v obdivném nadšení vzepneme ke ztepilé vladařské pokoře princezny – panny Anežky a jako bláto a prach pomineme dočasnou moc a bohatství tohoto světa. Tehdy bude v Čechách dobře, až proti nám nebudou svědčit opuštění starci, neošetření nemocní, děti bez rodin, ani jakákoli křivda soudní, ani lhostejnost a nevraživost občanská. Tehdy se také přestaneme vyjeveně ptát, kde je náš domov, protože svou vlast poznáme jako místo rajské.

Z knihy „Čechy a jejich svatí“ (autor: Petr Piťha) vybral a vše dobré Vám přeje

P. Bohumír Vitásek