Duchovní slovo - duben 2015
Letos uplyne 100 let od genocidy Arménů v Turecku
V 19. století přitahovala Arménie pozornost nejen Ruska, ale také dalších západních zemí. Arméni se snažili v rámci Turecka zlepšit svůj osud. Nejhorší podmínky měli Arméni ve vlastní Arménii, z větší části vinou arménsko-kurdských sporů. Muslimové se mohli odvolávat k muslimským soudům, kde se ale svědectví nemuslima nepřipouštělo. Křesťanům se zakazovalo nosit zbraně, bylo tedy těžké se bránit. Navíc platili křesťané vyšší daně než muslimové. Arméni museli také poskytovat volná zimní pastviště Kurdům….
V lednu 1915 se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla u Sarikamiše (jihozápadně od města Kars, padlo zde 75 tisíc vojáků a dalších 75 tisíc jich zde za extrémní zimy umrzlo) zničena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou této tragické a nenahraditelné turecké porážky. Strana Jednota a Pokrok začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenské oddíly, tzv. čete. 60 tisíc Arménů, sloužících v osmanské armádě, bylo okamžitě demobilizováno a organizováno v únoru 1915 do pracovních skupin a v dubnu téhož roku zmasakrováno. Turecká komanda od května 1915 deportovala Armény žijící ve východních provinciích směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu v dnešní Sýrii. Většina z nich tento transport, při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a rovnou popraveni. Významní lidé byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do táboru Deir az-Zor v Mezopotámii a pokud i to přežili, vyhnali je do pouště, kde neměli nejmenší šanci přežít bez vody a bez potravin. Arménská inteligence, žijící v Istanbulu a dalších městech, byla zatčena a popravena 24. dubna 1915. Pouze malé části Arménů se podařilo vyhlazování uniknout. Své útočiště našli v Egyptě, Sýrii nebo na Kypru. Zachráněných bylo asi 600 000 lidí, ovšem odhady obětí na životech se pohybují kolem 1,8 miliónu. V roce 1987 byly tyto masakry označeny Evropským parlamentem za první genocidu ve 20. století. Turecká vláda v podstatě do současné doby vůbec nepřipustila, že by k nějakým takovým událostem vůbec kdy došlo. 24. duben, den, kdy byli zatčeni předáci arménské komunity, je Dnem arménských mučedníků.
Zdroj: www.dejiny.cz/armenie/genocida-armenu.html
Papež František na tuto tragickou událost vzpomněl při nedávném setkání s biskupy, účastníky patriarchální synody arménsko-katolické církve, konané v Římě.
„Budeme se přimlouvat za zemřelé syny a dcery vašeho milovaného lidu, kteří před sto lety padli za oběť. Budeme vzývat Boží milosrdenství, abychom s jeho pomocí, v lásce k pravdě a spravedlnosti, zacelili každou ránu. A také aby nám pomohlo uspíšit konkrétní gesta smíření a pokoje mezi národy, které dosud nedokáží dospět k rozumnému konsensu při výkladu těchto smutných událostí,” komentoval papež silně odlišné názory na pojímání arménské genocidy v Turecku a jiných zemích. S hořkostí se pak zmínil o nemnoha územích, která před sto lety byla jistým útočištěm pro nevelký počet přeživších. Patřilo k nim také Aleppo, kterému nyní hrozí, že jej křesťané, a to nejenom arménští, zcela opustí, dodal Svatý otec.
„Váš národ, který podle tradice jako první roku 301 konvertoval ke křesťanství, má dvoutisícileté dějiny a uchovává obdivuhodné duchovní a kulturní bohatství, k němuž se pojí schopnost opětovně povstat po mnoha pronásledováních a zkouškách, kterým byl vystaven. Vyzývám vás, abyste byli stále vděční Pánu za to, že vás uschopnil k věrnosti sobě i v těch nejtěžších časech. Kromě toho je důležité, abyste od Boha žádali dar moudrosti srdce. Vzpomínka na sté výročí obětí nás staví před temnoty, které halí mysterium iniquitatis.”
Toto tajemství zla a špatnosti je podle Františka možné chápat pouze následovně:
„Jak říká evangelium, v nitru lidského srdce se mohou rozpoutat nejtemnější síly, které jsou schopny dospět k tomu, že systematicky programují bratrovu zkázu, považují jej za nepřítele, protivníka, či dokonce jedince zbaveného lidské důstojnosti. Avšak věřící člověk, který si klade otázky o zlu, jehož se lidé dopouštějí, je zároveň uváděn do tajemství účasti na vykupitelském umučení. Nemálo synů a dcer arménského národa bylo schopno pronášet Kristovo jméno až do prolití krve nebo až do smrti vyčerpáním při nekonečném exodu, ke kterému byli donuceni.”
„Protrpěné stránky dějin vašeho lidu jsou v určitém smyslu pokračováním Kristova utrpení, avšak na každou z nich byl vložen zárodek jeho Zmrtvýchvstání. Kéž jako pastýři nikdy neochabujete v tom, abyste svůj lid vychovávali k výkladu skutečnosti z nového pohledu. Takto budete moci každý den vyslovit: Můj národ není jenom lidem trpícím v Kristu, nýbrž především národem těch, kdo byli v Kristu vzkříšeni. Je proto důležité vzpomínat na minulost, abychom z ní čerpali novou mízu, která by sytila současné radostné hlásání evangelia a svědectví o milosrdné lásce.“
V závěru své promluvy se Petrův nástupce zmínil o svém předchůdci Benediktu XV., který intervenoval u tureckého sultána Mehmeta V. a požadoval ukončení masakru Arménů.
Oznámil také, že prohlásí sv. Řehoře z Nareku učitelem všeobecné církve.
Svatý Řehoř z Nareku, který žil v letech 950 až 1005, je nejuctívanějším a nejčtenějším arménským světcem. Jeho modlitební knihu, zvanou „Kniha nářků”, uchovává každá arménská rodina hned vedle evangelia…
Titul „učitel církve“ se uděluje některým světcům, jejichž učení a život mají pro život církve mimořádný význam.
Zdroj: www.radiovaticana.cz
Historia magistra vitae, říká stará moudrost.
Ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky (Matouš 15:19), čteme v evangeliu.
Poučme se tedy z historie a zúrodňujme své srdce, své nitro, abychom ani v malém nedávali prostor nepřátelství, nenávisti a odplatě, ale pěstovali lásku k pravdě a spravedlnosti, doplněné o milosrdenství.
P. Bohumír
