Arcidiecézní charita Olomouc


portál Charit
v Arcidiecézi olomoucké

Abychom Anežku poznali v její duchovní skutečnosti, je třeba odložit vše, co na světě a životě zajímá mocné. Tak je především třeba odmítnout rozšířený názor, že Anežka vstoupila do kláštera, protože byla uražena. Její vstup do kláštera není uražené ustoupení ze světa, ani trucovité gesto. Je to pevné, vědomé odmítnutí ducha tohoto světa. Anežka k němu došla jistě tvrdými zkušenostmi, ale vstup do kláštera není odmítnutím císaře, je to odmítnutí všech těch pletich a intrik, válek a hrabivosti, pýchy a nenávisti, kterými se zmítá lidstvo, a ještě spíše je to pozitivní krok k budování jiného světa a jinak žitého života. Zatrpklé, zhrzené Anežce by postačilo vstoupit do kláštera a zde si dobýt vladařského postavení představené. Ale Anežka zápasí celou svou bytostí o ryzost ideálu. Odmítnutí císaře je počátkem jejího duchovního příběhu, nikoli vrcholem života.

Stejně je třeba odmítnout podání, které nám líčí Anežku jako jen formálně ustupující z jeviště mocenských dějin. Anežka bezesporu zdědila diplomatické nadání po svém otci a byla vychovávána k vladařským úkolům. Když však přešla hranici Božího království, nevracela se zpět. Ovlivnila jistě nejednou chod dějinných událostí, nikoli však přímo. Království Boží neleží vně světa, ale v něm, a Anežka zůstala ve světě, ale nepatřila k němu.

Když se modlila za ochranu své země před Tatary, byla to prosba za oblast křesťanskou proti tatarskému pohanství. Když zprostředkovala smíření mezi Václavem a Přemyslem Otakarem II., hledala spravedlnost jako takovou. Není pravda, že by Václav vládl podle její rady. Václav ji miloval jako sestru a vážil si jejího názoru, který byl nazíráním pronikavým a varujícím před nemalými důsledky, jež plochému politickému pohledu unikají.

Nejnápadnějším argumentem však je skutečnost, že ve svém zápase o řeholi podává své žádosti papeži zcela bez ohledu na současné politické rozložení sil. Je to její partner, kurie, kdo celou věc nahlíží také a především politicky a s jejím uvažováním se vlastně míjí. Kurii je Anežčino úsilí nepříjemné především proto, že zamítnutí může mít nemilé politické následky. Ano, lze říci, že ďábelským opakem zjevu Anežčina je kuriální zmocněnec Albert Behaim, mravně rozvrácený kněz – nekněz, politický intrikán, který s démonickou jistotou stojí všude tam, kde mocenská účelnost má posvětit duchovní selhání církve. A je to on, Behaim, který když pozoruje Václavův odklon od strany papežovy, radí využít „všeho, všeho, i vlivu Anežčina“ a vyhovět jí ve všech jejích přáních, aby za to přivedla svého bratra zpět k plné podpoře Říma v jeho sporu s císařstvím, ale na zájmu a postupu Anežky nic nemění, že její žádost kdysi předtím podepřel český král, který pochopitelně vystupuje jako aktér politických zápasů.

Je ostatně ještě jeden důkaz Anežčina odstoupení od světa moci. Ve chvíli, kdy to nejméně čekáme a kdy církevní hodnost mohla vážně prospět celé věci, zříká se Anežka postavení abatyše a nadále žije ve svém klášteře jen jako starší sestra. Je to důkazem vzniku jiného druhu autority, autority postavené výhradně na duchovní síle osobnosti, na žité odpovědnosti a bezúhonnosti, a z druhé strany na rozpoznání vůdčích kvalit.

P. Bohumír Vitásek