Arcidiecézní charita Olomouc


portál Charit
v Arcidiecézi olomoucké

Gratias znamená „děkuji“. Jak toto poděkování vnímáte a chtěl byste i Vy někomu poděkovat?

Děkuji lidem, se kterými mám tu čest pracovat. Bez nich bychom nedošli pocitu, že svou práci děláme dobře. Děkuji paní ředitelce Věře Dulavové, že měla odvahu mě nominovat a také vedoucí Camina Zdeňce Chytilové i mým kolegyním. Měli jsme štěstí, že jsme se našli.  Jsem za to vděčný. Gratias patří všem. Také bych chtěl poděkovat těm, kteří s námi spolupracují při Dnech duševního zdraví. Patří mezi elitu psychologických a sociálních oborů.

Čím Vás práce v sociálních službách zlákala? Věnujete jí spoustu času, neustále se vzděláváte…

Vyrůstal jsem v rodině s křesťanskými základy. To v souvislosti s tehdejší dobou přinášelo i příkoří. Do 90. let jsem tak nemohl studovat. Pracoval jsem v dělnických profesích, kde mě lidé naučili jinému vidění světa. Stát nohama víc na zemi. Vždycky mě ale zajímala humanitární práce a touha jít tímto směrem byla větší a větší. Po pádu komunismu jsem se tomu konečně mohl věnovat. Chodím do práce a jsem za to rád, naplňuje mne.

Prošel jste nejrůznějšími profesemi…

Začínal jsem jako pečovatel ve Valašském Meziříčí. Byla to nejzřetelnější práce. Podávat lidem jídlo, promluvit s nimi, společně sdílet... To vše jim umožní vidět svět v lepším světle. Obdivuji všechny pečovatele.

Nyní se věnujete psychosociální rehabilitaci v Caminu při Charitě Vsetín. Co tato služba obnáší?

Španělské slovo El Camino znamená Cesta a bezplatná služba Camino je cestou pro lidi s duševní nepohodou. Přicházejí k nám dospělí lidé, kteří se nejčastěji potýkají se schizofrenií, depresí či bipolární poruchou. Nemoc na ně zaútočila nečekaně a oni se jí nedokázali ubránit. Jsou mezi nimi i vysokoškolsky vzdělaní lidé, někteří mají za sebou i slibnou kariéru, další žili běžný spokojený život a najednou zvrat. Život se stává méně čitelný, kapitoly na sebe nenavazují…

Můžete být konkrétní?

Věci, které jsou do té doby banální, se stávají obtížnými. Problémem může být cestovat autobusem z města do města. Nebo známé město tomuto člověku může připadat úplně jiné, v některých případech se tam může i ztratit.  Nebo preferuje nějakou drobnost například nad důležitější hygienické návyky. Tito lidé si prošli léčením na psychiatrii v nemocnici. Příznaky nemoci zmizí, ale léky jim něco můžou i odebrat. Někdy se tak vrací z nemocnice zpátky do života jiný člověk. Přichází někdo, kdo ztratil svou roli – přišel o práci, o svůj čitelný charakter. V této tíživé situaci navíc mají spoustu volného času… Snažíme se společně zajistit, aby našli nový smysl.

Jak?

Když k nám přijdou, s respektem jim nasloucháme. Někdy jejich trápení hledáme velmi dlouho, když ale na ně přijdeme, uvažujeme společně, co by mohlo ulevit. V první řadě je třeba v co největší míře urovnat vztahy v okolí. Myslím tím rodinu i přátele. Už nechodí na pivo do hospody, málo se smějí, chovají se jinak… Najednou jsou vyčleněni ze společnosti a stáhnou se do sebe.

Život bez úsilí není možný. Bez cíle člověk prožívá prázdnotu. Snažíme se tak u našich lidí navýšit jistotu a nalézt smysl života v každé situaci. Hledáme cesty, jak zvýšit odvahu, krásu… Radost mohou mít třeba z toho, že jdeme společně na kávu nebo, že se věnují knize…

Naší společnou snahou je, aby se jim vrátily kompetence, nastoupili do práce, obnovili si vztahy a měli proč žít.

Lidí s duševním onemocněním přibývá, čím to je? Uspěchanou dobou? Tlakem?

Ve 4. století si lidé stěžovali, že je zlá doba. Sv. Augustýn jim tehdy řekl: „Ta doba, to jsme my. Buďme dobří a doba bude dobrá.“ Tato slova společnost nebere vážně. Kdo nepodává odpovídající výkon, začne být podezřelý.

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý pracovník v psychosociální službě?

Mohu říct jen to, o co se snažím v Caminu já. Používám metody a techniky z více oborů, psychologie, filozofie a dalších. Myslím, že je třeba být myšlenkově bohatý a mít odvahu v myšlení otevřít i to, co je zdánlivě nepotřebné. Tuto odvahu tím pádem nabídnete i lidem, kterým se snažíte pomoci. Já jsem třeba šťastný, když mě někdo porazí v diskusi. Že mi najednou dojdou argumenty. Žít znamená přemýšlet, přemýšlení totiž zaplní prázdný prostor, únavu životem, která je tak nebezpečná.

Byl Světový den sociálních pracovníků, co byste vzkázal svým kolegyním a kolegům?

Jsem hrdý na to, že mohu tuto práci dělat a s lidmi, které mám rád. Ta práce má smysl a může někomu ulevit… Vzkazuji: buďme hrdí na svou práci.

Za rozhovor děkuje a k ocenění gratuluje  

Karolína Opatřilová, ACHO